Kamčatka
Jediné místo na severu, kde je možné spatřit tolik udivujících přírodních jevů a procesů. V rozlehlých kráterech vulkánů, se přenesete do časů dávno minulých. Tajemné dunění z hlubin, chvějící se země, pachuť síry, přetavené horniny pokryté minerály a parní i bahenní gejzíry vám dávají jasně najevo, jak veliké síly se v hlubinách země skrývají. Je to unikátní sopečná oblast – přírodní laboratoř, díky které se dozvídáme o historii naší planety. Na 300 vulkánů pokrývá velkou část území a některé z nich dosahují značných rozměrů. Klučevskaja – nejvyšší sopka Ruska měří 4750 m n. m. a zaujímá rozlohu 40×40 km2. Hloubka centrálního ledovce činí úctyhodných 600 m. Klima je severské, drsné, krajina je pokryta 6 měsíců v roce několikametrovou vrstvou sněhu a 30 stupňové mrazy nejsou výjimkou. Léto je krátké, máte-li štěstí a zrovna neprší, připomíná krásně barevný podzim. Jedenáctihodinový časový posun je poněkud nezvyklý a navigační systém GPS vám ukazuje, že do Prahy vede nejkratší cesta přes severní pól. Díky své rozloze (472 000 km2) a malému osídlení (290 000 obyvatel) je zachována zcela přirozená panenská příroda s největším počtem chráněných druhů fauny a flory na světě. Bezkonkurenční počet medvědí populace, Orel kamčatský, zimní i letní tahy lososů a tisícihlavé hejna ptáků na březích Ochotského i Beringova moře a stakilometrové neprostupné vrbové a březové porosty protkané stovkami řek a jezer – to je Kamčatka. Kamčatku dnes spojuje s Evropou a Asií pouze letecký most, ale díky politickým změnám čile obchoduje s Japonskem a Aljaškou. Kdysi jaderná střelnice Ruska se mění v normální město euro-amerického typu. Silnice jsou plné japonských aut. I v poslední vesnici na konci světa nakoupíte vše potřebné k životu. Potkali jsme mnoho vlídných a pohostinných lidí různého věku a profesí, kteří si hrdě říkají „Kamčadani“. Někteří z nich byli u nás jako vojáci, a když zaslechli češtinu, přišli se nám s lahví vodky omluvit… prostě skvělí lidé.
Rád bych poděkoval horskému vůdci Alexandru Pechenovi a jeho ženě Inně Oboukhové, díky kterým jsme měli možnost poznat mnoho zajímavých lidí a vidět krásná místa, která neinformovaný světoběžník nepozná. Velký dík patří devíti přátelům, se kterými jsem tuto cestu za poznáním absolvoval: Pavel Hladík, Pavel Hrách, Jan Beran (stálé hvězdy na mých cestách), Dita Slancová, Daniela Hladíková (tvrdé dámy), Zdeněk Coufal, Tomáš Pfeifer, Jan Rosa (drsní chlapi)
